Děkuji ZŠ v Jiříkově

Tisk

Jsem matkou dvou již pubertálních kluků. I když jsme se před časem přistěhovali do  Jiříkova, dojížděly děti do „precizní“ školy, kterou navštěvovaly od počátku svých školních let. Dojíždění autobusem denně bralo našim dětem 2 hodiny času z každého všedního dne, a proto jsme byli rádi, když naše mladší dítko rozhodlo, že by přeci jen jiříkovskou školu zkusilo. Pro nás, jako rodiče, to byla úleva od dojíždění a časového omezování, ale také naděje, že si v Jiříkově najde nové kamarády. Z prvního dne, kdy měl nastoupit na druhý stupeň zdejší ZŠ, byl dosti nervózní a s ním samozřejmě i my – rodiče. Jakmile dorazil odpoledne ze školy domů, byly všechny starosti ty tam. Byl celý šťastný a s velkým úsměvem vyprávěl první zážitky z nové školy.

První srovnání s druhým stupněm velké a malé školy byla následující: „ Mami a učitelé jsou tady takoví šťastní, oni se normálně pořád smějí a jsou veselí. Ptají se mně, jestli na mě nejsou spolužáci zlí a tak.“ Možná již toto vede k zamyšlení nad tím…čím, že to je? Čeho si ten kluk v nové škole všímá? Jací museli být učitelé na druhém stupni v bývalé škole? Každou další větou, chováním i přístupem ke školním povinnostem nás syn přesvědčoval, že jsme se rozhodli dobře. Najednou se kluk začal do školy těšit na všechny předměty (ne jen na jeden či dva). Vyprávěl, jakou skvělou měli hodinu z toho či onoho předmětu, jak jsou spolužáci vtipní a kamarádští… Netrvalo dlouho a svou náladou a chutí přesvědčil i svého staršího bráchu. Byli zrovna jarní prázdniny a starší syn (již v 8. třídě) nepřestával do mne „hučet“, zda jsem již zavolala do jiříkovské školy a přihlásila jej také. Stalo se. I druhý syn chodí v současné době ze školy spokojený a vypráví o bezva hodinách, kdy si například musejí pamatovat otázku, hledat odpověď (předem připravených od p. uč.) různě rozmístěných po škole, zapamatovat si ji a ve třídě ji zapsat do sešitu. Natolik netradiční a pro něj zajímavou hodinu zažil za celá školní léta pravděpodobně poprvé. Nemluvě o tom, že tento způsob výuky děti nutí pamatovat si určitou informaci, pak ji ještě zapsat (tudíž dvojí procvičení paměti již na půdě školy). A to nemusím psát ani o tom, že následná domácí příprava je již méně náročná. Ze zkušenosti s mým mladším synem, který se již od 1. třídy musí denně učit na další den do školy, jelikož mu učivo do hlavy samo nikdy „nenaskákalo“. Od doby, co navštěvuje jiříkovskou „malou“ školu, je domácí učení menším týráním, než-li bylo doposud, poněvadž si spoustu věcí jednoduše pamatuje ze školy, zápisy v sešitech jsou smysluplnější. Samozřejmě to není jediný příklad netradiční výuky, která je v uvedené škole aplikována, ale spoustu dalších pozitivních i nápaditých vyučovacích hodin naši kluci na nové škole zažívají včetně vedlejších předmětů, jako je například hudební výchova, dílny či vaření.

Chtěla bych také vyzdvihnout přístup a zájem učitelů jirkovské školy o děti jakožto o osobnosti takové. Mohu říci, že zde panuje rodinná pohoda, učitelé si dokáží vyčlenit čas na to, aby si s každým dítětem prostě popovídali a snažili se jej poznat, ne jen se na ně dívat z pohledu školních výsledků. Pomyslnou zeď mezi učitelem a žákem dovedou odbourat tak, že děti svým učitelům důvěřují. Ano, je to i tím, že mají menší počet dětí ve třídách než je tomu na velkých školách, ale věřím, že to není pouze o tomto. Zde si učitelé nemyslí, že děti jsou stroje, kterým se dokazuje, jak jsou neschopné, ale naopak, děti jsou lidé, kterým se snaží dokázat, že NA TO MAJÍ.

Chtěla bych tímto poděkovat celému učitelskému kolektivu na jiříkovské škole za velice vřelé přijetí našich dětí, zvláště panu řediteli, který svůj učitelský tým motivuje k tomu, aby svou práci vykonával s chutí a plným nasazením a dovedl být zároveň učitelem i člověkem. Děkuji všem spolužákům a kamarádům našich kluků za okamžité přijetí mezi sebe.

Nerada bych pohoršovala bývalou školu našich kluků, učili je i učitelé (ky) s velkým „U“, těm tímto děkuji také.

 

S přáním mnoha spokojených dětí i rodičů, Plešingerová Štefanie, DiS