O soše Jana Křtitele na jiříkovském náměstí

Tisk

krtitel ilustPoblíž mostu přes potok Jiřičku na náměstí v Jiříkově má své místo pískovcová socha Jana Křtitele na kvádrovém podstavci. Před počátkem rekonstrukce mostu v září 2010 byla socha i s příslušenstvím převezena do restaurátorské dílny v Krásné Lípě. Až bude znovu postavena, bude obyvatele Jiříkova zajímat nejen její původ a stáří, ale mnohé i kdo ten Jan Křtitel byl.
Podle evangelia žili v Judských horách kněz Zachariáš se svou ženou Alžbětou, příbuznou s Marií z Nazareta. Manžele dlouho trápilo, že nemají děti. Jednou při motlitbě se zjevil Zachariášovi anděl Páně a řekl mu, že bude mít syna jménem Jan a bude předchůdcem Mesiášovým. Stalo se, vůle Boží se naplnila a 24. června začátkem 1. století se jim narodil Jan, budoucí Jan Křtitel.

Písmo praví, když Jan dospěl, odebral se na poušť, aby se tam odříkal a připravoval ke službě Bohu. Žil asketickým životem, nosil oděv z velbloudí srsti, přepásaný koženým řemenem. Živil se kobylkami a medem divokých včel. Bůh ho posléze povolal, aby putoval po Judské zemi a kázal lidu o blížícím příchodu vykupitele. Kde je ten slibovaný Spasitel, ptali se lidé. Je mezi Vámi, odpovídal, bude poznán. Ti, kteří mu uvěřili a následovali ho, křtil vodou z řeky Jordánu. Tím očistil jejich duši, jako znamení víry ve Spasitele. Jednou kázal na břehu Jordánu, přišel k němu z Galileje člověk, ve kterém rozpoznal Ježíše Krista a pokřtil ho. Jan ho představil lidu jako syna Božího slovy: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa; následujte Ježíše!“
O Janovi se dozvěděl i král Herodes a pozval ho, aby si poslechl jeho kázání. Jan mu však vytkl, že žije v hříšném svazku se svou ženou Herodiadou a její dcerou Salome, které odloudil svému bratrovi Filipovi. Herodes se rozlítil a nechal Jana uvrhnout do vězení. Bál se mu více ublížit, lid ho měl v oblibě a pokládal Jana za proroka. Záští však zaplála Herodiada. Jednou Herodes s hosty požádal Salome, aby zatančila. Za krásný a smyslný tanec ji král slíbil, že splní vše, oč požádá. A ona požádala: „Chci Janovu hlavu“. Matka ji totiž navedla. Král se zarmoutil, ale aby neztratil tvář, dal Jana ve vězení stít. Kat donesl hlavu Jana na podnosu dívce a ta ji předala matce. Stětí, od Římanů převzatý způsob popravy, byl pro Židy potupnou smrtí. Učedníci Janovi podle tradice pohřbili jeho tělo v Sivasu.
Tolik tedy legenda o Janu Křtitelovi a jeho tragickém konci.
Svatý Jan Křtitel je vcelku pozitivní světec a i církev jej kdysi přijala s novým obsahem, oslavou jeho narození. To nahradilo původní pohanské oslavy slunovratu.
Socha Jana Křtitele v Jiříkově je zhotovena v životní velikosti z jemného pískovce a kvádrovitý podstavec s nápisy rovněž. Je vysoký 1,9 m o stranách 0,7 m x 0,7 m. Má všechny znaky (atributy), jaké socha má mít. Je to beránek u nohou, hůl zakončená nahoře křížkem a vpředu bývá nápis Ecce hnus Dei (Hle, beránek Boží). Jiříkovská socha však nemá nápis latinský, ale v němčině. Je umístěn v oválu na přední straně podstavce: „Bereitet den Weg des Herrn ebnet Seine Fusz steige.“ Přeloženo to znamená: „ Připravte cestu Pána a urovnejte jeho stezky.“ Na zadní straně podstavce je vytesán datum postavení sochy – 2. června 1834. Je tam uvedeno i kdo dílo zaplatil – Johann Baptista Röttig.
Sochu s podstavcem zhotovil sochař Josef Salm z Nových Křečan (Neu Ehremberg) pro město Georgswalde – Jiříkov.
Se sochou, podstavcem a základy se naposledy manipulovalo a byla opravena v roce 1931. Svědčí o tom nález lahve mezi základovými kameny, která byla vyzvednuta při rozbírání základu na podzim 2010. V lahvi byl list stočeného papíru a na něm toto sdělení: Tato socha byla od 20. do 27. října 1931 renovována od - Johanna Töppel, Franz Hesse, zednici a Helmut Richter, pomocník (přeloženo z němčiny). Láhev je z tmavohnědého skla (na pivo) s patentním porcelánovým uzávěrem na gumičku. Závěr byl téměř rozpadlý a bez označení firmy. Zato lahev má lisovanou vystouplou firmu tohoto znění: Karl Albert Wiesenthal a dole UNVERKÄUFLICH (neprodejná láhev). Pan Karl Albert byl hostinským restaurace „U severní dráhy“ číslo 2 v Loučkách nedaleko nádraží.
Až se bude základ a socha ustavovat na místo u mostu, bude vhodné do trvalé schránky něco budoucímu pokolení vložit. určitě si to se zájmem jednou přečtou, jako my dnes. Snad za padesát či za sto let?

Za přečtení a přeložení starých nápisů na podstavci děkuji paní Natalii Belisové, autorce krásných knih o Děčínsku a Šluknovském výběžku.

Josef Nedomlel,
člen letopis. komise